Hle, jaro dýchá – vlašťovky se vrátí,
a všecka srdce zatlukou mu v ples,
jen mně tu v dáli bude snad se zdáti,
že vinou svou už ztratil jsem je kdes!
Když mezi dvěma širé kraje leží
a pryč je dělí život jich i svět –
tu v zniklý ráj se vrátit zas je stěží,
však též je marno – chtít naň zapomnět!
A tak jen v smutku hlava má se kloní
k těm jeho zbytkům, svadlým resedkám,
a v srdci jen mi žalná duma zvoní,
že na věky se s ním už nesetkám!