Jak ve svém nitru vždy se raduji,
když větry března polem zadují,
když mokrou závěj vysouší jich dech
a touhy šum se vzbouzí na stromech...
Hle, v mrtvé nivy zarmoucený vzhled
ruch života se vrací s nimi hned,
a lesy temné v hymnu velikém
se blahem chvějí pod jich dotykem.
Let něčích křídel, dosud nezřených,
se hlásí k nám z té divné bouře jich,
a teplo jihu vlaje z daleka
v kraj strnulý i v srdce člověka.
A předtuchou nám vábný šepce hlas,
že s větry těmi, které Aeol zas
tu rozvlňuje poprv nad zemí –
jde jaro sem a láska s růžemi!