Ráno je, a vítr svěží chladným dechem s pole běží, zbouzí lesy v šum; všecka země skví se v rose,
jedva slunko vyhouplo se nad zamlžený chlum... Koroptev si tíkla v luhu – – perlatou je vidět duhu
na osině trav; červánků plam na východě v rybníka se rozlil vodě jako zlatohlav!
Jitřenka juž kvapem hasne, z bílé páry nebe jasné modře svítí ven, všade cítit po vůkoli
hlinovatou vláhu rolí – bude krásný den... Mír a ticho vzduchem pluje. Div to! nikdo nepracuje
v širém lánu dnes! Prázdno, kam se oko dívá, jako v snění odpočívá role, sad i ves...
Po cestách kol nehlomozí ani pluhy, ani vozy, mlýn dnes nemele... Za to v dálce zvony znějí
hlasněji a líbezněji – je dnes neděle! Znějí plně, slavným ruchem, velebně se nese vzduchem
každý jejich ráz... V daleké až zvoní kraje z malé vsi, jež ukryta je v tmavých lesů hráz.
A jak v jitřním tichu bijí a vítěznou melodií zvučí dokola: ze samot i po dědině
pantáty a hospodyně hlas jich vyvolá! V poli časnou dobou ranní po pěšinách venkovani
do kostela jdou; skřivan vylét’ z teplé skrýše a je pozdravuje s výše něžnou písní svou...
Krajina, jež pusta byla, najednou se oživila, v roli stal se div: svěží barvy dívčích šatů
houpají se v pestrém chvatu nad zelenem niv. Panenky to – na mou duši! – Bože, jak jim pěkně sluší
malebný jich šat! Každá v rukou knížky nese a jen cestou zamihne se, nechtíc zameškat...
K jedinému všechny cíli od domovských krbů pílí z dálky přes pole, a ten cíl juž vidět zblízka
nad lesy, kde zlatem blýská kříž a kupole! Umlklo již zvonů znění, času není ku prodlení –
dívky zašly v háj... Pouze jedna z jejich řadu zpozdila se chvíli vzadu – líbezná, jak máj!
Prostovlasá, v chudém kroji na pokraji lesa stojí, zapomněvši spěch; do šípkových keřů sahá – –
v tom jí zavzněl výkřik blaha na úsměvných rtech! Jarní vůně, jak se hnula, od země k ní zadychnula
houští rozpletlou... A panenka bez okrasy – fialku z ní utrhla si prvně vykvetlou!
Cookies on Poetry Cove