Zas bude jaro! – nová, silná víra v mém srdci bláhovém se ozývá, zas jeho rány naděj uzavírá a růžemi jich bolest zakrývá...
Kdo se to náhle dotkl mého čela, že roj snů vábivých tam zašuměl; proč pod hrudí mi touha vypučela dřív, než jsem tušil, než jsem rozuměl?...
Stanula u mne světlá bytost ženy, přišel můj osud mimo nadání: do sítě lásky pták jsem polapený, však peruť má se vazbám nebrání.
Do očí patřím líbezných a věrných jak do slunce ta zasněžená zem – vím, budou hvězdami v mých nocech černých, a sladce usnu pod jich paprskem!
Ó, zjeve krásný, kdo mi poslal tebe dřív, než té zemi, kterou kryje sníh, dřív, než těm nivám, které sever zebe a od nichž ještě daleko jest jih?...
Ó, vesno, o které jsem léta sníval, proč přicházíš v mou náruč nehostnou? Zda proto, abych první tady zpíval Za zimy druhých – píseň radostnou?...
Jsem vyvolen, bych jásal nade světem jak za dnů března první skřivánek; bych v srdce ubohých a chudých květem rozhodil zvonky jarních zpěvánek?...
Ó, Bože můj, jak rád bych trochu štěstí chtěl vyprositi také pro jiné; jak rád bych utěšil je družnou zvěstí, že také u nich naděj nezhyne!
Usměj se, jaro, na tu zmrzlou zemi, usměj se, lásko, na ty nejchudší, nechať tam kvítek mezi závějemi, nechať tu v hoři radost vypučí!
Vždyť i z těch duší, které zima kryje, zatouží po vás citů samota, vždyť bez jara tu není poesie a bez lásky tu není života!
Cookies on Poetry Cove