Teplé hnízdo v Praze osiřelo – jiřičky mu odletěly v dál, vůni květin, kterou v sobě mělo, jakby náhle podzim odevlál!
Tesklivo je v útulném tom bytu, kde Jste dlela ještě před týdnem, bez azurných Vašich oček svitu jakby tměl se v šeru nevlídném.
Zato v dáli, na venkovské nivě, kde Jste nyní letním domovem – jak být musí veselo a živě v krásy Vaší kouzlu májovém!
Slunko plá tam na skráň Vaši bílou, ruměnou v ni dýchá svěžestí, šeré lesy zvou Vás svojí vílou, vzdálena Jste chmur a bolesti.
Však tím blíže našemu Jste lidu, jenž má ryzost ve svém původu, svědkyní jsouc jeho snah i klidu, milujíc s ním jednu přírodu!
Máte smysl pro dobro a krásu, máte dívčí, ušlechtilý cit: ó, zda chcete pro svých bratrů spásu také malou oběť zasvětit?...
Chcete hrdě znát se k lidu tomu, v jehož kruhu dlíte jako host, sdílet se s ním na roli v domu věrně o bědu i o radost?
Neděste se drsných jeho rukou, jimž je věnem radlice a cep! Vždyť z jejich tepen česká srdce tlukou a z jich potu dobývá se chléb!
Jsou to srdce bratrů, sester Vašich, s kterými Vás jedna pojí zem; Bůh snad méně dal jim statků dražších, jednu řeč však stejným odkazem!
Přijdou-li k Vám o pomoc neb radu, neodvraťte plaše od nich líc, ale vždy, jak růžné jitro v sadu s úsměvem jim vycházejte vstříc;
slyšte sdílně touhy jich a přání, a kde možno nějak prospěti – tam pomozte ráda, bez zdráhání jak laskavá sestra dítěti!
Přejte chudým, povzbuzujte bídné, sijte blaho dlaní Svou i rtem, věnujte jim soucit, slůvko vlídné – buďte sladkou těšitelkou všem.
Každý z nás má jiný v světě úkol, za jiné tu cíle bojuje – ale všechny, jako bratry vůkol jedna láska k vlasti spojuje!
To dnes v listě toužil jsem Vám říci, tuto lásku jsem Vám přáti chtěl, pro niž neznám uzardění v líci, jíž bych nikdy zapřít neuměl!
Její heslo čestno jest a vděčno stejně pro muže i pro ženy – ó, té lásce obětujte, slečno, také Vy Svůj souhlas nadšený!
S její hvězdou, nad vše povýšenou cesta v život není zpozdilou: s ní budete dokonalou ženou v stejné míře – jako spanilou...
Cookies on Poetry Cove