U řeky v stínu vrb se ztrácí stezka bílá, již večer pokaždé svým dechem porosí; níž po ní k vodě pít laň chodí jako víla, jež za dne opodál spí tiše v rákosí.
Zde písně hledaje, jsem kdysi v podjeseni, má snivá jiřičko, Tě uzřel poprvé, jak v šeru u vody jsi stála v zamyšlení, líc k zemi skloněnou, jež plála do krve,
a když mne zradila snět suchá svojím šustem – Ty’s v náhlém leknutí svůj cudný zvedla zrak, a ohlédnuvši se, tou stezkou v křoví hustém jsi přešla přede mnou, jak vyplašený pták...
Tak zvolna v samotě zde zkvětlo naše štěstí a láska ve prsou svým teplem později, jak vonný amaranth v tmě stinných ratolestí a útlá sněženka pod bílou závějí.
Jak často pospolu zde v slavném tichu stromů, kam dříve svedl nás jen rozmar náhody, my dlouho trvali a smávali se tomu, jak slípky v rákosí si hrály u vody;
a v temnu večerním si šeptajíce tiše mhy vodní vídali jsme táhnout přes pažit, a laně bázlivé jsme zřeli ze své skrýše, jak v tlupách za sebou šly z lesa k řece pít!
Jak dítě nevinné já těšil vždy se na to, že v tichý podvečer tam shledáme se zas, až slunce klesne v sen a mráčků smavé zlato plát bude na nebi jak ples z tvých dlouhých řas
– že blažen bez konce pak v bouřném srdce tluku Tě sladce obejmu, a zlíbám, dítě mé, že jemně přitisknu Tvou malou, bílou ruku na chvějící se hruď – a šťastni budeme! –
A když mne po létech v ta místa zavál čas, – jen truchle zpomínky tam přišly ke mně zas, sny ztichlých ňader Tvých z té krásné idylly jen v prostých písních mých se ke mně vrátily!
Cookies on Poetry Cove