U řeky v stínu vrb se ztrácí stezka bílá, již večer pokaždé svým dechem porosí; níž po ní k vodě pít laň chodí jako víla, jež za dne opodál spí tiše v rákosí.
Zde písně hledaje jsem kdysi v podjeseni, má snivá jiřičko, Tě uzřel poprvé, jak v šeru u vody jsi stála v zamyšlení, líc k zemi skloněnou, jež plála do krve,
a když mne zradila sněť suchá svojím šustem, tys v náhlém leknutí svůj cudný zvedla zrak a ohlédnuvši se tou stezkou v křoví hustém jsi prchla přede mnou jak vyplašený pták.
Tak zvolna v samotě zde zkvetlo naše štěstí a láska ve prsou svým teplem později jak vonný amaranth v tmě stinných ratolestí a útlá sněženka pod bílou závějí.
Jak často pospolu zde v slavném tichu stromů, kam dříve svedl nás jen rozmar náhody, my dlouho trvali a smávali se tomu, jak slípky v rákosí si hrály u vody,
a v temnu večerním si šeptajíce tiše mhy vodní vídali jsme táhnout přes pažit a laně bázlivé jsme zřeli ze své skrýše, jak v tlupách za sebou šly z lesa k řece pít!
Jak dítě nevinné já těšil vždy se na to, že v tichý podvečer tam shledáme se zas, až slunce klesne v sen a mráčků smavé zlato plát bude na nebi jak ples z Tvých dlouhých řas,
že blažen bez konce pak v bouřném srdce tluku Tě sladce obejmu a zlíbám, dítě mé, a jemně přitisknu Tvou malou, bílou ruku na chvějící se hruď – a šťastni budeme! –
A když mne po letech v ta místa zavál čas, jen truchlé vzpomínky tam přišly ke mně zas, sny ztichlých ňader Tvých z té krásné idylly jen v prostých písních mých se ke mně vrátily.
Cookies on Poetry Cove