Hle s větví padá samé zlato
a habrů vůkol kořeny,
kam křídlo jich ven rozepjato,
sní cele pod ním vnořeny!
Rtem slunce vzňaty, v šeru strání
se bíle svítí lavičky,
a nad jednou z nich v usmívání
se zvedá rys Tvé hlavičky!
Jak listy kol – Tvá líc plá krví
a rtíky zralou jahodou,
a pod sametem hnědé brvy
zrak tichou září lahodou...
Pruh světla leží v jasném vzduchu
jak víno rozlit dokola –
leč v upomínek milém ruchu
Ty jistě dřímáš dopola,
že nevíš ani, kterak s výše
na střechu Tvého kloboučku
po bílém vláknu spouští tiše
se zjev dvou zlatých pavoučků!