Idylla.

Les májovou si znělku zpívá, je ráno plné lahody, a lehký vánek mlhu svívá, jež večer padla na vody.

Park dokola je plný vůně, a květem až se níží hloh, kde na pobřeží jasné tůně si v trávník sedl mladý hoch.

V dol nad vody svou hlavu sklání a v rukou drží hebký prut – jak socha v snivém zadumání tu mešká tich a nepohnut...

Juž záhy snad sem v jitru přišel a lov ho cele zaujal; mé kroky hlasné sotva slyšel, když stezkou vedle jsem se bral.

Však tuše zpola, nač tu čeká – já v blízku skryl se potají, kde vrbin houšť se klene měkká na tůně druhém okraji.

A záhy zřím, že z hlubin háje se nakvap někdo blíží ven – – to dívka věru spanilá je a líbezná jak dnešní den!

Jak zlato vlas jí v slunku svítí, a růže planou ve tváři, v před pospíchá sem vonnou mýtí a zrovna – k mému rybáři!

Již u něho se octla tiše a náruč za ním rozvírá... On slastí náhlou sotva dýše a do vln oči upírá.

Hle, u dna tůně cosi pluje, jak ženy přelud vábící – – a hoch se k vodě nachyluje a pouští z dlaně udici...

Co v zmatku činí, chuďas neví, jen touhou se mu prsa dmou – vždyť ze hlubiny se mu jeví tam víly obraz najednou!

Ha, vzpíná bílé lokty k němu a k sobě v dol mu kyne blíž – jen mžik, a klamu osudnému by střemhlav padl v oběť již – –

V tom pevně však jej obepjaly dvě ručky něžné od zadu, a polibky se na něj valí jak náhlým trestem za zradu...

Hoj, což se nyní junák vzchopil a rázem procit’ ze svých dum! Že v hlubině se neutopil – měl děkovat jen milky rtům!

A jásali pak a se smáli, že ples ten by se nevešel mi do sta veršů ani zdáli! A já jsem, dobrák, odešel...