Hnízdo skřivana.

Teď, kdy z ticha jeseň dýchá mlhy svoje plné zlata v jíním bílá strnišťata a ta pole zoraná –

duši moji nejvíc vábí babí leto do hedvábí, jež svou sítí obepíná pod mezí, kde tmí se hlína

– teplé hnízdo skřivana! Hle, tam nebe pode křídly, v rouchu snů a záři hvězd – zvonek modrých výšin sídlí.

I když bouří divá jízda, hřímá nad ním svoji zvěsť, a své trilky vichr hvízdá – přece stébel toho hnízda

nedotkne se žal, ni bída; Pán Bůh sám je s výše hlídá a to hnízdo svaté jest! Ó, jak sladce v také chatce,

na niž vždycky slunce svítí, skřivanu jest žít a sníti – i když druzi prchli v jih! Co kdy s nebe štěstí spadlo

v jeho hnízdo z hebkých snítek – to mu chrání polní skřítek, a, by nikdy nevychladlo, schová mu je v zimě sníh!

A tak nebe pode křídly, v ruchu snů a záři hvězd – zvonek modrých výšin sídlí! I když bouří divá jízda

hřímá nad ním svoji zvěsť, a své trilky vichr hvízdá – přece stebel toho hnízda nedotkne se žal ni bída;

Pán Bůh sám je s výše hlídá, a to hnízdo svaté jest! Teď kdy zvolna úzkosť bolná každé ptáče hořem tísní,

a juž ztichnul jásot písní v smutném kraji podzimním – nic skřivana nezabolí, když si doma pohodlně

skrčen v měkkých lístků vlně dřímá na svém hnízdě v poli. Vždyť je vystlal peřím svým! Máť on skrytou tamo kradí

míru vonnou ratolesť, jež mu život štěstím sladí! A vy všichni, co kol jdete, a kterým snad také v hrudi,

již vám nyní bolesť hněte, jindy počlo štěstí kvést – jděte zticha, sic se zbudí, jak mu touto snítkou hnete.

Jeho hnízdo svaté jest!