V krásné letní noci svěží
pod akáty, v hustém stíně –
díval jsem se od nábřeží,
luny třpytem v dálku mhavou
jak se skvěla za Vltavou
hladová zeď na Petříně...
Viděl jsem, jak v bílém jasu
stromům plála nad vrcholy:
– němé echo slavných časů,
paměť zlatá Otce vlasti,
úsměv pýchy v naše strasti,
naděje a sny, a boly!
A já vzpomněl, v její zuby
zře, jak tamo měsíc svítil,
jak dnes u nás vše je v ruby,
jak je po snech, po nadějích,
a v mžik ten – hrot zubů jejích
v prsa až jsem vnikat cítil...