Jak nad omládlou země hrudí
smích jara zavlá vítězný –
tak rád vždy háj už ze sna budí
pod snítek lonských svadlou rudí
vás, nejkrasší své princezny!
Ó, fialky! Vy v jara knize
ten nejkrasší jste jistě list!
Jak milo as je v stráni bříze
když svitne pod ní v mechů říze
váš květ jak modrý amethyst!
Ó, jak vždy sladká vaše vůně
svou ambrou cit nám opíjí!
Ta v mžik uzdraví kde co stůně,
z ní drozdům opět v hrdla strůně
zvuk nových zahrá arií!
Jí oživnou nám drahé hroby,
jí zmládne, kde co zakrsá,
a v kouzlu k nám kdy své jde doby
vždy zdá se, jakby v naše mdloby
ráj sám nám dýchal na prsa!