V záři dumám pod javorem
v háje tmavém okrsku.
Smutně prší listy horem
na zem dolů, každý skorem
má pět zlatých paprsků!
Dosud skvět se na nich čistě
rosnou slzu jitra zřím.
V slunné výše drahém místě
rád by každý zůstal jistě,
ač juž táhne na podzim!
U své milé ratolesti
dlouho každý ještě z nich
snít by chtěl a tichou zvěstí
rozjímat s ní o svém stěstí,
ač juž záhy padne sníh!
Kdys tam ve svou dobu šťastnou
hvězdou svítil zelenou –
a teď zří, jak zimou časnou
paprsky mu na ní hasnou –
svadlou ji a zlomenou!
Juž je zde ta bílá mlha,
jež vždy táhne s podletím;
a ta malá, sirá vlha,
která ještě po ni šplhá –
tíká mi „Juž odletím!“
Smutně rejdí v šeři stromu,
dolů a zas nahoru,
tesklivě si zpívá k tomu:
„Snad již zítra musím domů,
v dál od svého javoru!“
„Od kolébky svého mládí
mám teď dát se v širý svět!
Od těch, již mne měli rádi,
kde mně byli kamarádi
každý list i každý květ!“ –
Kol tak ticho. – V snítek rámy
vánek ani nedýše – –
Rozlučte se, drazí známí!
Dobře cítím bol ten s Vámi
já, jenž zřím k Vám do výše!
Snítky! jak ta vlha vaše,
jež Vám prchá do světa,
– poesie někdy plaše
opouštívá prsa naše,
rázem z nich nám odlétá!
Leč nač bychom lkali pro ni –
vždyť už víme každý sám,
s novým jarem, které voní
krasší ještě než-li vloni,
že zas přijdou obě k nám!