Po jarech mladosti, po snech a květech,
v pozdních Tě, růže má, opěvám letech,
v pouti se omeškav, pílím teď víc,
abys, než dokonám, věděla jistě,
že jsem Tě miloval vroucně a čistě,
ač jsem to po leta neuměl říc’...
Jiní mě předešli – chtělo tak nebe! –
spatřili krásu Tvou, seznali Tebe,
mnohý Tě zaujal, ohniv a mlád – –
Viď, ještě kolikrát, byť i jen maně
zavzdychneš potají, vzpomeneš na ně,
kdo Tě z nich nejvíce měl rád?...
Přej si jim vzpomínku do tiché dáli!
Z těch slastných požárů, které kdys plály
v ňadrech Tvých svatyni – vlá to jen dým...
Že se z těch vzpomínek vrátíš zas ke mně,
že mne zas odprosíš, zulíbáš jemně –
ženo má, to já už vím!