Dvě sestry jsou, a podobny tak sobě
jak v kytce růží květu květ;
však říc’ mi nelze, kterou z nich mám radši,
– zda starší snad, či spíše onu mladší –
neb stejné věru drahy jsou mi obě
a rovně vzácny pro můj svět!
Ta prvá vždy je smutná víc a bledá,
ta druhá svěže ruměnna!
Snad v srdci této – jaro květe vonné,
a bolest snad – se dotekla juž oné,
že s touhou jen krb domova vždy hledá,
a neláká ji proměna...
Jsouc pečliva a pilna jako včelka
dlí stále doma u šití,
a chvíle teskna útěchou si krátí,
že bude líp, až z venkova se vrátí
zpět sestra mladší, hezká učitelka,
s níž bude pak se těšiti!
Ó, den ten spolu svátkem je i pro mne:
já s touhou němé otázky
ten vítám čas, kdy opět je mi přáno
pak obě slečny u okna zřít ráno,
i večer zas, když do své jizby skromné
se navracejí z procházky...
A dosti v tom, že přízniv je mi osud –
já vděčen žehnám jeho hrám!
Zjev sester oněch vábí tak mne k sobě,
že cítím sám, jak vroucně rád mám obě:
tu mladší proto – že jí neznám dosud,
a starší proto – že ji znám!