Co spanilých znám roku dětí,
jež nebe dá nám uviděti –
ty nejdražším jsi z nich mi všech!
Ty od jara máš zlaté klíče
a štědrou rukou z jeho schrání
zde fialky dáš keřům v strání,
tam slunným luhům petrklíče
a lesům na klín vonný mech!
Ty svět jak semkneš do náručí,
hned břízy všecky v hájích pučí,
všech touha rtů se dotýká – –
a nedáš dříve větrům spáti,
až křídlatými zas jich slovy
ve šťastné chvílce k básníkovi
pták písní zpět se z jihu vrátí
a na srdci mu zatíká!