Co všecko jsem si přál,
by život dal mi darem,
když mládí vznět mne hřál
a hruď mi kvetla jarem –
všech snů těch zlatý kruh
se blahou plnil zvěstí,
neb sídlil u mne druh,
jenž jmenoval se štěstí!
Však teď, kdy po létech
se doteklo mne stáří,
a časné zimy dech
mi z hlavy stříbrem září;
kdy nepřeju si nic,
než v žití trochu klidu –
teď po mém druhu víc
ni slechu, ani vidu...