Jak vlaštovka je plachá, sniva,
pleť bílou má jak lilije,
a drobná ústka mlčenlivá,
jež před hosty když něco praví –
vždy bázně při tom ruměn tmavý
jí obě skráně polije!
Však v tísni té jen sotva chvilku
jí zaplá růžné teplo v nich!
Pak řeč jí shasne, jako v trilku,
i zbledne opět líce vnadná,
a zas jak prv – je přísna, chladna,
a mrtvě bílá jako sníh...