Když večer šerý v okna se nám dívá
a svitem ohně plá krb mramorový –
jak příjemně se v salonu to hoví
a v kouzlu chvíle sváteční se snívá!
Tam venku října chladný vichr duje
svým prudkým deštěm krovy ošlehuje,
a soumrak pozdní parku skrývá rysy.
Zde rozžatou juž lampu přistavuje
má dlaň Ti k notám; v tichém srdce míru
juž vedle mne Jsi sedla ku klavíru,
co v okna zatím staré, zmoklé tisy
nám do skla bijí haluzemi svými,
a na pohled jak šerý přízrak visí
tam ve tmách sadu kmeny pohnutými.
Tvá dlaň, jež v kráse rovné sobě nemá,
juž lehce v kláves dlouhou řadu sáhá –
– Ty usmíváš se? Znám již, paní drahá,
co dí ten úsměv... Zavířila „Němá“.
A čárné náhle, bouře plné zvuky
ven vykouzleny dotknutím Tvé ruky
jak motýli se nesou do pokoje,
a květné jak by opustila puky,
k nim rtů Tvých druží křídlatá se slova...
Ó, božsky krásná hudbo Auberova,
jak ohněm svým vždy jímáš srdce moje,
mír domova když cit můj rozehřívá,
po boku ženy když tak útulno je,
a večer šerý v okna se nám dívá!