Ó doby mládí, svaté doby štěstí,
vy k citu mému mluvíte tak jemně:
proč nad propastmi ukrytého scestí
vždy hvězdkou zlatou plály jste mi v temně?
Když bludic vůkol klamné svity liché
mé srdce mátly kouzlem čarujícím –
vždy ozvuk dávný vaší hudby tiché
mne chránil od nich šeptem varujícím!
A ještě nyní v blahé chvíli snění
k vám touží často moje hlava stará,
a vzpomínám vás, jako v podjeseni
pták zimomřivý uprchlého jara – –
leč bouřným tokem čas kol rychle chvátá
a vlny jeho nad vámi se věží
a do přívalu všednosti a bláta
vždy hloub se topí vaše luhy svěží!
A s každým dnem, s nímž jaro mé teď mizí
vždy víc a více pod vráskami stáří,
– pro krásy vaší shaslý démant ryzí
vždy slza jedna zarosí mi tváři...