Má bílé čelo, bujné, zlaté vlasy,
a ruměn broskve v liliové tváři!
A z očí kouzlem nevystihlé krásy
pod stínem brv, jež dlouhé jsou jak střely
a nad víčky svůj půvab rozestřely –
jak azur temný její duše září.
Jak její krok i její řeč je ticha,
leč sladká tak, jak máj kdy v srdce dýchá.
Jen oděnou ji spatřit v šaty nové –
již kruh mých přátel andělem ji zove
a družky její závisť leká bázní;
leč Příkop našich všichni hrdinové,
ti bez oddechu – za ní jen se blázní!