Už vídávám ji dlouhou řadu let,
a ještě nic jí neubylo v kráse,
a před mým zrakem dodnes vyjímá se
jak líbezný a skromný lesní květ.
Já šíleně ji míval kdysi rád,
a kouzlo staré dosud mne k ní víže,
jsem blažen cel, když meškat smím jí blíže,
však proč? – sám nevím odpověď si dát!
Ten očí jejích měkký, mírný svit
vždy teplem svým zas rozhřívá můj cit
a jarem dávným plní srdce moje...
A jizby její milé ovzduší –
tak hlavu mou vždy ke snům rozruší,
jak ptáka k písním sladká vůně chvoje!