Krok dostih sotva vrchu zbořeniště
juž ranní vítr plným douškem sviště
v žár horkých skrání, pot mi stírá s čela,
– leč vyhlídka juž v kraj se otevřela!
Kam padne zrak – tam vonné černé lesy,
jen dolu na dně z obrovské jich směsi
jak světlý pruh se táhne mýtě holá...
V jich tichu slavném kukačka kdy volá,
a v nádherné a svaté jejich kráse
hrdliček smích když časem rozléhá se –
jak zanikne, tím větší klid je vždycky,
jejž neruší ni zpěv, ni kročej lidský!
Srp měsíce plá ještě nad západem,
je dosud jitro. – Dole pode hradem
kde nad roklí se lávka šeří nízká,
juž lesní potok v záři slunce blýská
a trávník břehův omývaje měkký
jak zlatá nit se křiví do paseky.
Kol jedlí vršky východ polil nachem
a stín i šero prchá v zmatku plachém
v dál od jich kmenů, snících u potoka,
jak přízrak noční lesů do hluboka.
Rtem slunce tknuta, jež sem s výšin hárá
jak rouška s oken vzlétá modrá pára
s povlovných strání, kterých řada mírná
se dálkou tratí v modru nedozírna...
A z pasek jich, tam vidíš jednotlivě
se v azur zvedat tajemně a snivě
peň břízy sněžné nebo topol rosný,
neb mechaté a samotářské sosny,
jež z chlumů rodných, staletí znak v líci
v dol k druhům svým jak staří poustevníci
své stíny kloní, tmavé jako mračna,
a vzdorným čelem strmí do průzračna!