Miláček Páně, svatý Jan,
jenž míval zlatá ústa,
když cítil, věkem utýrán,
že mdloba jeho vzrůstá,
a k chůzi neměl více sil –
tu aspoň na svém loži
ven ku věřícím nosen byl,
by kázal jim a promluvil
v jich kruhu slovo boží.
Leč, když se ohled’ kolem kol,
jak s důvěrou naň patří –
co veliký ten apoštol
děl k útěše svých bratří?
On věda, čím zde církev stojí,
co nejtěžších tu ran je lék,
jim říkal: „Miláčkové moji! –
jen milujte se vespolek!“
A hlas té rady líbezné
se svatých jeho retů –
jak akkord hymny vítězné,
již v odkaz nechal světu,
i po staletích smírně dnes
tu zvoní v život lidský,
a ztraceného ráje ples
i v trpkou našich bolů směs
k nám vrací na zem vždycky!
Když prvně mladých srdcí dvou
se láska dotkne v žití,
a zlobný osud svojí hrou
je hrozí rozloučiti:
duch Jana u nich věrně stojí
a v bolestech jim nese lék –
i rce jim: „Miláčkové moji! –
jen milujte se vespolek!“
Jak vroucně mysl dojímá
ta malá, prostá věta!
V ní Bůh sám lidstvo objímá,
v ní stkví se úkol světa!
Zda nad ni který veleduch
již moudrost’ kázal věčí;
zda citů našich ledný kruh
čím taje snáze v šum a vzruch,
než mocnou její řečí?...
Ó, v nadšení zde sotva víc
můž’ básník pěti znova,
než s apoštolem Páně říc
a hlásat její slova
těm všem, kdo vraždí sebe v boji,
a pro jichž bídu není lék,
než prosba: „Miláčkové moji! –
jen milujte se vespolek!“ –