V snách jitra bloudím u zábradlí,
jež vroubí rysy aleje;
nad bílou cestu mlhy padly
a v korunách lip lístek svadlý
se časem tiše zachvěje.
Zřím sladce sníti stromy v temně
jich řadou kráče sám a sám
a každá lípa mluví ke mně
tak dojímavě a tak jemně,
že bezděky se rozjásám!
Juž na východě slunce vzchází
a v hávu chmůry přitmělém
zář jeho blýská přes hor srázy,
a perleťový odstín hází
mhy sněžné třpytným úbělem.
Leč mne víc vábí stromů řada,
jimž úsvit zaplál nad krovy,
a snivě zírám v pustá lada,
kam list za listem s větvic padá
jak zlatý vloček sněhový!