Když mladý den se rodí z červánků –
co krása jeho vzbouzí nadějí!
Leč, kdo je splní? Kam se podějí,
než večer ještě nachýlí se k spánku?
Tak za mladosti v bílou tkal jsem blánku
sta skvělých vidin, velkých idejí
a mnil, že všecky v čin je oději,
jak první vesna sen svůj o skřivánku!
A zatím v slzách, sklamáních a bojích
vybledla slunce idealů mojich,
shaslo mé ráno, znikla důvěra...
Cíl se mi ztratil, zabloudil jsem stranou,
zas na obzoru červánky mi planou,
však červánky již – mého večera.