Čekanka modrá u cesty se chvěje,
a déšť a vichr zmítá jejím stvolem:
sen lásky čeká – avšak bez naděje –
neb motýl žádný nekrouží juž polem!
V kalichu tkví jí zlatá krůpěj rosy
a jako slza mhou se blýská na ní –
nedoufá více, jenom za to prosí,
by zemřít mohla ve soucitné dlani...
Však pustý okruh málo vítá lidí,
a kdož se pohne němých slzí mukou? –
V tom dívka jde kol, čekanky žal vidí –
a vlídně po ní hebkou sahá rukou.
„Líp je ti svadnout slunka před západem,“
dí v srdci svém, a shýbá se k ní na zem,
„než touhy marné soužit se tu hladem
a snad juž zítra opadati mrazem.“
A něžně vzavši do svých ruček obou
květ azurný, jenž čekal tady spásu –
na vlastních prsech zatkla si ho zdobou,
jak prostý symbol na svou vlastní krásu...
A mroucí květ se v zrak jí pousmívá,
a slza jeho v teplu ňader hasne – –
zde, u srdce, jež lásku v sobě skrývá,
přec jaro našel vítězné a šťastné!