Každý večer chodím po nábřeží
vzpomínám si, jak to nebezpečno,
v milém blízku Vaší krásy svěží –
do očí Vám zadívat se, slečno!
Oh, ty oči!... Denně myslím na ně,
denně hladem cit můj po nich stůně,
celou duši utopil já maně
v černém lesku čarovné jich tůně.
Když je spatřím – s úsměvem a v jase
v dumách mých se radosť zaskví zase
jak žeh slunce v zasmušilém hvozdě!
Tonu v slastech... ale přitom cítím,
jak se stále hlouběj někam řítím –
odkud zpět je vyváznout už pozdě!