Vidím Tě, dítě, v červáncích
jak’s líbezně se smála;
zvuk písně bloudil na rtech Tvých,
Ty na lávce jsi stála,
jež pod nožkou Ti pjala se
nad bouřné strže vlny,
a v snivém zřela’s úžase
v dál, v západ růží plný,
kde rozžhavený slunce zjev
se zvolna v lesy hroužil. –
Tvá líce plála, květ a krev –
kam, dítě, zrak tvůj toužil?
Dech větru, s květem uvadlým
jak v černém hrál Ti vlase,
jak za tím sluncem zapadlým
tam’s v dálku dívala se –
ves nářek mého srdce stich’,
neb chvíle té ze zraků Tvých
mi nové vstalo zase!