Co mne to vábí za Tebou,
co mne to stále volá?...
Jak v nitru hlas ten doslýchám,
proč s touhou k Tobě pospíchám,
proč cit můj neodolá?
To není úsměv rtíků tvých,
ni záře Tvojich očí,
to není máj Tvých mladých let,
ni Tvého líčka rumný květ,
ni hedváb u vrkoči...
To není hravý rozmar Tvůj,
to nejsou vnady těla;
to je Tvá čistá, dívčí ctnost,
Tvá ženskost a Tvá upřímnost –
to je Tvá duše celá!
Co mne to vábí za Tebou,
co mne to stále volá?...
Proč blízkosti Tvé ovzduší
vždy myšlenky mé rozruší
do čarovného kola?...
To nejsou malé nožky Tvé,
ni poupata Tvé hrudi,
to postavy Tvé není vzrůst,
ni zvoneček Tvých drobných úst –
co ve mně touhu budí!
To pilné Tvoje ručky jsou,
vždy zaměstnáním jaté,
to je Tvá mírnost, dobrota,
Tvá ideálnost života –
a Tvoje srdce zlaté!