Chladný vánek ještě nivu zebe,
ale z oblak modrá se juž nebe,
slunko na zem radostně se dívá,
do kočiček obléká se jíva,
novou báseň sýkorka si zpívá...
V oupadech sněhy dosud leží,
ale vzduch je průhledný a svěží,
z vlhkých mezí tráva pučí mladá,
hnědým zlatem blýskají se lada,
stín a záře na pěšiny padá.
Hejna racků táhnou nad vodami,
staré olše, těžké jehnědami
závěj pelu sypou dolů s výše,
rusalek se odmykají říše,
hlína břehů čerstvou vůní dýše.
Motýlů, ni květin dosud není,
ale v tichu bezděčného snění
jako ozvuk radosti a spásy
k nitru tvému tajemně se hlásí
plaché kroky blížící se krásy...
A jak teplem jihnou zbytky sněhu,
i tvůj smutek rozplývá se v něhu,
a tvé srdce rozvíjí se zpola
jak ty břehy, jak ta role holá –
pěnice kde jaro k němu volá.