Blýskavice.

Za teplých, jarních nocí v létě, kdy ticho vlá již v celém světě a v luny svit se halí víska – tak často v dálce náhlou září

se po obzoru zlatě blýská... I říkávají hospodáři: „Toť blýská se nám na časy!“ A čekávají potom s touhou

v svém srdci prostém dobu dlouhou, že pohoda jim nebe zjasní, a pod krov svezou sklizeň suchou a s vírou tou juž jsouce šťastni

si nevzpomenou ani tuchou, že naděj pouhá – nespasí! – Tak na obzoru duše mojí po smutku dnech a vnitřním boji

když úsměv někdy slunce kmitne – hned zbouzí se mi teplo v čele, a, že snad přec mi jitro svitne po dlouhé, trpké moci stmělé,

já doufat počnu bezděčně... Leč rok se střídá zvolna s rokem, a s každým téměř dívčím okem já plát už mním své jitro spásné,

a v líci taje stud a rdění tak stále čekám na dny krásné a srdce svého vykoupení – – kdy přijde vrak mi konečně?...