Jak truchlý dívky pláč zní hymna širých lesů,
že podzim dokonal a mizí jeho sled!
A v slunných pasekách juž modré květy vřesu
se svými motýly se loučí naposled!
Na křídlech vichřice jde stařec usměvavý,
z daleké půlnoci duch zimy šedivý –
všem stromům první mráz juž hvízdá kolem hlavy
a mha jak smetana se klade na nivy!
A sladko dřímají zaváté lány polí,
a sladko všady spí zakleté vísky v sníh.
Toť mrtví pod hrobem, jež více nezabolí
ni teskná vzpomínka, ni mrazný lidský smích!
Leč ti, jichž bytem jsou, ač světu odloučeni
– jsou přece šťastni dost pod vlídným krovem chat;
je stejně těší noc i chmurné světlo denní
a sladký vládne mír za prahem jejich vrat.
U krbu předků svých – tam dosti blaženými
se cítí v přání svém jich srdce dětinná,
a jaro pohádek jim zkvétá prostřed zimy
kdy s hor se valí bouř a sněžná lavina!