Má každý z nás chrám boží ve svém nitru,
a zvony v něm, jež budí duši k jitru
jak slunko růže v prvním úsvitu –
leč málo kdo tam s touhou déle prodlí,
a málo rtů se s celou vírou modlí,
kdy peruť bílou duch pne k blankytu!
Ó, nehledejte laur a ideály
tak daleko, když vzlet a city vzplály
jak poupata ve vlastní hrudi vám!
Víc poesie, než-li květ má rosy,
víc nesmrtnosti, než jí z hvězd plá, nosí
juž každý z vás ve vlastním srdci sám!
A jenom ten, kdo v srdce tajuplný
vnik’ okean a zná i jeho vlny
i perly skryté v jeho hlubinách –
jen ten smí doufat, že jak hvězdy vzplanou
a věčnou krásou do písní mu skanou,
kdy v nitro jeho úsměv lásky sáh’!