Juž vidět nelze ani nebesa,
juž dýchá na vás lůno samo hvozdu.
Zde ten je chrám, kde žlůva v kmeny tesá,
kde s hvizdem sluk zní milá píseň drozdů,
kde s vysoka se divý holub směje,
a dotknuto jak prstem čaroděje
vše divno tak a zvláštní se vám jeví,
že omámen jsa, zrak váš ani neví,
kam srdce touží a kam noha spěje...
A v hlubokém tak jdouce zadumání,
v němž stále v před své zraky upíráte,
kam stezka bludně přes vývrať se mate
jak světlý had – vy neslyšíte ani,
sněť za vámi jak praská povzdálečí,
jak lístek suchý láme kročej něčí –
vy nevíte, že nejste tu již sami!
S dubovým věncem na pitvorné hlavě
a dlouhou bradou stříbřitého lesku –
že dávno zřel vás, ukryt za skalami
malinký mužík, jenž teď ostýchavě
z tmy křovin stoup’ na úzkou vaši stezku,
a s úsměvem a mlčky tamo stojí...
Leč vy juž kouzlo v hruď jste vsáli svoji
a vůně sladká vaši hlavu mámi;
a jdete dál a cit vám štěstím plesá,
a nevíte, že starý skřítek lesa –
jde zticha v zadu po pěšince s vámi!