To rozkoš jistě, v parném žáru leta,
když umdlené a nasycené světa
sám rozmar pouze vaší mysli hravý
vás přivábí k nám časem do doubravy!
Nad snící hlavou kmeny tísícleté,
kdes vedle v mlází hrkot lesní stružky
a před očima tečku zlaté mušky –
jak po hedvábí mechem stezky jdete!
Zde uvítá vás šípek plný růží –
tam duše noci v jemném spící šeře
vás oblije ze zroseného keře
svým balzámem, až slasť vám prsa zúží,
a zář svých křídel setřese vám v duši;
a jinde zas vám k úsměvu rty vzruší
tlum vesnických a zpívajících dětí,
jež věnečky si pletou na pasece,
a při studánce ve trávu si sedly...
Váš klobouk však je vyhnal odtud přece,
a prchají, jak cizí zjev ten shlédly!