Jak zázrak padlo slunce v háj –
a lesy sní zas vnadnou báj
o mládí svém a o štěstí,
jež vždycky k nám se s vesnou vrací,
kdy v kraj zas nesou domů ptáci
svých písní zlatá návěští.
Pláč zimy ze dna rokle štká –
leč zem si blaze oddýchá,
a rychle modrá podléštka
jí z prsou na svět pospíchá,
a blankyt její plápolá
kam zrak jen vzhlédne dokola:
zde usmívá se v srdci lesa,
zde skví se zase pod pněm bříz –
ó, s ní zas starý Adonis
se vrací, nám svou mladost nesa!
Dí báj, že stih’ jej bolů trest
pro lásky hřích, zač Jova pěsť
jej bleskem ve prach zdrtila!
Leč z popele pak jeho těla,
jež Venus jen prv líbat směla –
se anemona rozvila!
Ó, Ádone! Ač prokletý,
ač prach jen v lese, jejž kryl mech
– svou krásu aspoň ve květy
ty ze svých nám jsi zraků vdech!
A nyní vždy, když zlatý máj
zas vůni svou nám vrací v háj
a o lásce hruď naše snívá –
já zjev tvůj zřím, jak tajně on
ve krásných květech anemon
svůj nesmrtelný půvab skrývá!