Když voní máj a slavík lásku zpívá – zda je to sníh, co v háji se skal kývá a bělostně se po balvanech těsní?... Ne, to tvůj květ je, anemonko lesní!
Ach, často chtivě stopuju tě z dáli v odlehlých samot nehostinný kout... Máš ráda volnost, hrdé zdobíš skály, kam těžko bývá k tobě proniknout.
U výši, krokům téměř nedostupné, na slunných srázech kořen tvůj se upne, tam rok co rok jsi věrně domovem a hlavu koupáš v nebi chrpovém...
Když voní máj a vše kol rozkoš cítí, když srdce každého je plno kvítí, kdo život miluje a v dumách nesní – v ten čas ty kveteš, anemonko lesní!
V divokých stěnách, nad rosnatým mechem, ční, větrem kolébán, tvůj sličný květ, z poupěte v kalich rozpuká se spěchem a snivě zírá v omlazený svět...
Zem ještě nemá lilijí ni zvonků – ty’s pýchou její, nesouc na svém stonku hvězdici bílých lístků plsťnatých a zlaté srdce v důlku prostřed nich...
Když voní máj a šalvěj zdobí luka, když po březinách žežulka zas kuká a na růžích juž poupata se těsní – v ten čas ty vládneš, anemonko lesní!
Nad loubím háje vztyčen převysoko se blíže k slunci usmívá tvůj hled, jen zlatá bedruňka, nebo paví oko zakrouží k němu, čerpat sladký med...
Však z lidských tvorů – z těch sem nezabloudí než poeta, jenž o tvou přízeň loudí – ach, odpusť mu! – on loupit chce tvůj skvost ne pro sebe, leč jiným pro radost!
Zas voní máj a blahem jásá země – ó, proč to blaho nítí se též ve mně; proč touha divná moje prsa těsní, a proč tě hledám, anemonko lesní?...
Jsem očarován, když tě zrak můj vidí, když prodlet smím v tvé kráse líbezné! To já jsem, já, tím šťastným ze všech lidí, jenž ví juž napřed, kde tě nalezne!
Za tvojí zdobou po skal nahém čele do srázů vstoupám odvážně a směle, až ruce mé se k tobě schylují – – ty’s mou! – ó, nevíš, jak tě miluji!
Ať voní máj, ať vše kol rozkoš cítí, ať srdce každého je plno kvítí, kdo život miluje a v dumách nesmí: já pro tebe jdu, anemonko lesní!
Hle, znám já dívku, spanilou a svěží – té s každým jarem nosívám tvůj vděk... Pel neviny jí v bílých skráních leží, a úsměv má, jak slunce paprslek!
Však modré oči – ty jí v bájích tonou, je dosud kvítkem, snící anemonou, a tužeb lásky v nitru neznajíc – dětinsky zírá příštím jarům vstříc...
Té dám tvůj květ... On symbol v sobě skrývá – ať řekne jí, co srdce moje zpívá! Ó, rozvij se, ó, probuď se a nesni: chceš býti mou – má anemonko lesní?...
Cookies on Poetry Cove