Zvrácené kříže, jména dávno smytá –
až v prach se rozpadnete!
Ramena vaše mech a svlačec splítá
a z mrtvých ňader kvete.
Spuchřelé dřevo už se rozpadává,
to poslední, co zbude.
A je ta žitím vykoupená sláva
už bez památky chudé.
Těch trochu let jste tiše tady stály
u hřbitovní zdi holé –
snad čekaly jste, tam ten zavolá-li,
kdo tiše dřímá dole.
A viděly jste utýrané hlavy
tu sníti mnohou chvíli
a slýchaly jste nářek usedavý
těch, kdo tu ještě zbyli.
A přicházeli méně, méně, méně
a vy jste zbyly samy
s tím uschlým věncem na zvětralém jméně
a s těmi květinami.
A potom žádný, žádný nepřicházel,
kdo dřív tu v pláči stával –
a s věnce vítr suché listí házel
a v nocích naříkával.
Tak žití mráz nám naděje rve z čela,
jak tam to suché listí,
a šlehá nás tu vášeň zdivočelá,
zášt bídná s nenávistí.
Tak člověk stojí v žití plném bědy,
kde mráz mu nitro chvátí,
až utýrán a umdlen naposledy
jak na hrob kříž se zvrátí.