V svých dumách slyším teskné zvuky ony.
Zas zoufalým tak mluví hlasem ke mně
jak před léty, kdy těžké hroudy země
se mísily v jich zádumčivé stony.
V mé duši stále žily tyto zvony.
Zas v pozdrav dnes mi zachvěly se jemně.
V mé srdce hlas ten vchází přetajemně,
jak drahé písně zapomněné tony.
Lid miluje ty písně jejich divné.
Vždy věští déšť, kdy jako nyní lkají,
tak zádumčivě šerem hlaholíce.
Ta pověst maně v duši mé dnes živne,
jak oči se mi náhle zamžívají:
hle, těžká krůpěj zkanula mi v líce.