Kolem kvetlo jaro, v prostřed parku villa
zelení tou svěží pohlížela v dál.
Ach, dvě celá léta šťastnou se tu mnila,
s mužem, který u ní šťastným být se zdál.
Jak tu bylo krásně ta dvě celá léta,
jak tu bylo krásně ještě před týdnem!
A teď ztroskotáno je a po všem veta, –
ani truchlit nelze po něm, po bídném!
A zas bylo krásné, usměvavé ráno,
krásné jitro z jara, všude samý ples, –
jen v tom jejím srdci bylo ztroskotáno,
zoufale a prázdno, ach tak prázdno dnes!
...A zas do povozu, který čekal na ni
u schodiště villy, teď si usedla
v smutek oblečená, štíhlá, mladá paní
se skloněnou hlavou, v tváři pobledlá.
Snad už nikdy více sem, kde šťastnou byla,
na vše tato místa nohou nevkročí...
S očí zmizela jí zahrada i villa,
ale za to slzy vhrkly do očí.
Ohlédla se zpátky, a tou hlavou mladou
myšlénky tak trudné rojily se dnes...
Zaklusali koně stromů dlouhou řadou,
kolem kvetlo jaro, vůní dýchal bez.