Přijeli den druhý ke své dceři vdané.
Na ruby tam bylo obráceno vše.
Z její bledé tváře, celé ustarané
četli úzkost novou a ji objavše
uslyšeli zprávy, utěšené málo...
Věřitelé mnozí včerejšího dne
obléhali villu, chvílemi se zdálo,
že je to jak vosí hnízdo neklidné.
Do té jejich krásné, usměvavé villy
přišlo vyděšení, úzkost, žal a strach,
lidé praneznámí sem se dostavili,
jak by při ohni se bilo na poplach.
Rozkřiklo se kdesi, včerejšího rána
že pán ujel, prchnul, – divý byl to shon!
Mladá jeho žena celá polekána
osykou se chvěla – jaká rána: on
její šperky všecky, věno její celé
odvezl jí s sebou... A zas dál a dál
přicházeli jiní, noví věřitelé,
k zoufání to bylo, soudný den se zdál.
Nevěřila zraku, nevěřila sluchu,
zdálo se jí, všecko že je strašný klam.
V zoufalství a hoři kreslila si v duchu
muže, který ujel, Bůh ví, proč a kam.
Naproti mu jela k polednímu vlaku –
sama vrátila se. Nastal soumrak už,
znovu na nádraží jela, slzy v zraku,
vlak se z dálky blížil, – přijel, – její muž
nevystoupil ale... Zalomila ruce,
vrátila se domů... Celý druhý den
v novém rozechvění, neklidu a muce
čekala. Dům celý byl tak nekliden.
K večeru se náhle přihoršilo otci,
pomoc lékařova na kvap volána...
A zas poplach nový... Starý pán byl v noci
stižen křečí náhlou, skonal do rána...