Ztracené volání po lásce, štěstí,

Ztracené volání po lásce, štěstí, za tichých večerů slýchávám znít, nevím, zda listí těch stromů tak chřestí – ale v těch větvích je hluboký klid.

Chvíli to zahučí, jak v moří tůně, kalný proud divoký, který je skryt, volá to, burácí, pláče a stůně – ale tu navrchu hluboký klid.

A zas to zahučí v útrobách skály, tmavá noc bouřlivá, slyš kolem hřmít – – Ale než červánky po ránu vzplály, na širé krajině hluboký klid.

Chvíli to zavane zvolna a zdlouha, cítíš to hluboko do srdce rýt, cítíš, to horečná, mrazivá touha – ale v té tváři je hluboký klid.

Kaina znak na čele, řítí se věky, země tak velká je – – nechte mne být, najdu též její klín vlídný a měkký a v něm ten nejvyšší, hluboký klid.