ZPOVĚĎ.

Dva lidé vždycky byli ve mně a spolu vedli zápas tuhý: ten jeden trpěl mlčky, němě, a ve vzdoru se rouhal druhý.

Chtěl jeden k slunci vzlétnout, ale v zlomených křídlech neměl sil, a druhý rval se vytrvale a bojoval a zápasil.

Ten jeden k boji s celým světem vždy odvahy měl v sobě dost, vždy s novou vášní, novým vznětem zápasem každým znovu rost'

den za dnem v boji věčně novém – a druhý v zmalátnění kletém šel žitím, energie prost a zraněn jedním křivým slovem,

jež víc než rána v srdci bolí, šel zlekán s cesty komukoli, kdo ranil jedním křivým slovem... Dva lidé vždycky ve mně byli

i v životě i v písních mých: ten jeden věčně zasmušilý, a druhý na rtu vtip a smích. Ten jeden měl pro život celý

jen ironické usmání, a tomu skráně krvácely, jak měl jen hloží na skráni. Ten jeden, za nímž dávný smutek

šel jak za pánem chodí pes, vším zlekán v samotu se utek' v svou samotu, v svůj rodný les, v údolí nikým neznaná,

v údolí tichá bez lidí, kde nízká zášť a pohana za tebou drze neslídí, kde, když tě žal a smutek schvátí,

samota, kouzlo největší, mír v duši chorou znovu dá ti a ze všech ran tě vyléčí... Dva lidé byli ve mně, jeden

se nerad komu přiblíží, a druhý touhou lačnou veden rád opíjel se Paříží a ruchem boulevardů a davem,

jenž kolem vře a bouří, ječí v jediném víru kolotavém, kde sednou šťastní zahaleči si k absinthu a tím se baví,

jak vře kol nich ten divý hon, jak v moře kol nich rostou davy a kypí, bouří kolotavý a omamný ten Babylon...

Dva lidé ve mně byli vždycky a každý jinak žití viděl: ten usmál se mu ironicky, jím pohrdal, je nenáviděl –

a onen snášel muka všecka s pokornou, zbožnou duší děcka, byť vše mu v žití bylo vzato, co nad vše bylo srdci svato.

Ten jako žebrák chudý, bosý dlaň svoji prázdnou nastaví a za almužnu lásky prosí, za jeden pohled laskavý –

a onen; jemuž chybí víra ztracená dávno v žití tom, se hrdě v sebe uzavírá a pranic nechce na nikom.

Ten jeden v každém bratra ctil, i nejbídnějším z lidí kdo byl, soucitem žití chudé zdobil, vše zapomněl, vše odpustil,

čím kdy se člověk prohřeší, vše, i tu křivdu nejtěžší, i úšklebek i hněvné lání – ten jeden pro vše lásku měl

a druhý jenom pohrdání, v němž odpouštěti zapomněl... Dva lidé byli ve mně, oba šli spolu v stálém nesváru.

Celého žití dlouhá doba jich nesmířila, ke stáru, jak bývalo kdy před lety, jdou spolu nikdy nesmířeni,

ten jeden s duší poety a druhý, v jehož duši není svatého toho posvěcení, té touhy, jež chce stále výš,

té hvězdné touhy, jež tě nutí, jít bez klidu a oddechnutí dál k cíli, před nímž sám se chvíš, tou strmou cestou k Parnassu,

kde ten, čí noha vstoupit může, kol hlavy ovine si růže a snítku lauru do vlasů... Ten jeden cestou drsnou, sráznou,

kde nohy v ostrém trní váznou, kde mdloba tě a úzkost chvátí, kde strach a bázeň v duši lehá, kde nikdo ruky nepodá Ti,

kde divý mráz ti v oči šlehá, kde zpit a zmámen velebou vidění skrytých kdesi v dáli sám často zoufáš nad sebou,

když mukou slzy v očích stály – – tou cestou, kde ten fantom kynul, šel jeden, zápasil a hynul a trpěl, a šel přece dál,

kde zářil svatý ideál... Ten druhý zlomen neměl sil, by za fantomy zápasil, svůj proklel život neblahý,

nemaje v sobě odvahy žít ani umřít... Beze slov se vzdal, než síly v boji změřil, – več doufal by a v co by věřil,

ne, neměl v srdci – Oblomov! Dva lidé byli ve mně, dvojí jsem duši měl: z těch jedna jest tak plna světlých, zlatých hvězd,

jež jako v zářném ohňostroji v mé sny a dumy, život celý se mihotavou září lesknou, jež chvěje se a plápolá.

Kol duše druhé obestřely se mraky, smutnou nocí tesknou tma hluboká je dokola. Dva lidé byli ve mně – běda,

kdo podlehne, kdo zvítězí? Ten jeden k slunci peruť zvedá, ten druhý spoután řetězy. Ten jeden vždycky sobě věřil,

ten jeden být chtěl velikým a s každým hrdě síly měřil a nesklonil se před nikým – ten druhý chabý, zlomen vždycky

nes' tupě žití mnohý trud, v klín ruce složiv apathicky, nečekal spásy odnikud... Jsem, jaký jsem. To žití bědné,

však jiným býti nemoh' jsem – kdo bez viny, ať kámen zvedne a hodí po mně kamenem.