ŽENA.

Stál Adam v ráji, dumy v čele, a hrdě patřil v širou dál, sám pánem byl té země celé i ráje, který vesnou plál.

A šíří hvězd se sklánělo cos neznámého na hrdé, mužné čelo jeho jak poesie svatý křest.

Zřel prvý člověk dál v ty luhy a na ty bílé pásy řek i v divné kouzlo čarné duhy i v slunce zlatý paprslek.

A ptáků tlum, jenž zpívaje kol volně lítal, on v roztouženou náruč chytal, by zpět je pustil k oblakům.

A viděl moře svaté divy a v něm ten volný, pestrý rej – a náhle jeho pohled snivý jak nadšením vzplál zářivěj'

a jeho hruď se blahem chvěla, šeptem ústa: „Hle, sláva má až v nebe vzrůstá, – tam, Velký duchu, zdráv mi buď!

Ó buď mi zdráv! Ty vše jsi dal mi, i zem i nebe v podnoží i bujnou lvici v stínu palmy, kam k mláděti se položí,

i v stříbře vod ryb šupinatých zlatá hejna a má teď moc je s tvojí stejna, vše poslouchá mne o závod.

Já kynu jen a šíji skloní i lvice plaše přede mnou a plazí se, když sáhnu po ní, a chví se hrůzou tajemnou.

Ten svět je můj, mým všecko je, nač jenom shlédnu, mým moře celé je až ke dnu i skráně hor i skalní sluj.

Kdo je tu víc? Ó Svatý, Velký, vše dal jsi mi, nač hledím v snách: i zlatá křídla malé včelky i paprsk slunce na horách

i hvězdnou výš i země hloub, co létá, plove, co plane v dáli rubínové, co v širé dáli kvésti zříš.

Tys, Velký duchu, tvůrcem, ale mým tvé je dílo, pohleď sám: já v síle svojí neskonalé vstříc nebi tvému zajásám,

že vše je mým, že mně se vše tu koří němě a není na povrchu země, před čím snad já se pokořím!“ – –

V tom náhle tknul se jeho skrání tak čarovný a svůdný zjev a v růžném světle znenadání se sladkou něhou pozachvěv

tu stanul něm, – tak s okem vlhkým, nachem v líci tu stála žena milující a růžovým se zdála snem.

A co jí v oku hvězdné touhy se chvělo, záře, snů a krás, to řekl pohled jeden dlouhý a čarovný... On v jeden ráz

se chvěl a třás' a před zjevem té první ženy v snách na zem kleknul ponížený a líbal její dlouhý vlas.

A pokud muž tu bude jeden a jedna žena na zemi, tou poesií krásy sveden vždy v bázni muž tu oněmí

a se skrání svůj strhne laur a její kráse jak malomocné dítě vzdá se za jedno sladké usmání...