Zavátým v poušti dnes bych řekl rád, že píseň má i pro ně soucit chová a vlídná slova a paprslek... V té poušti plné zrád
a umírání, kde vás vítr zavál, já s slzou v oku vždy vás vzpomínával. A když dnes zřel jsem před sebe i zpět, před okem mým zas šírá byla náhle
a v zemi spráhlé posledních, těžkých kroků malý sled, v spáleném písku zasypána zpola a žárem spráhlá dutá lebka holá.
A tam zas kostra ruce zdvihá výš, svůj holý hnát, jak o vláhu kdy prosí, ani rosy, ni krůpějí ret spráhlý nesvlažíš.
Ta ruka darmo po tobě se spíná. A nad vším klidně věčnost táhne líná. Teď na obzoru v dáli malý bod se pozvédá a kotouč prachu bílý
se mihne chvíli, zas výše letí s vichrem o závod a mizí zas. To žhavým dechem štvána se blíží dlouhá, bílá karavana.
A blíží se a roste víc a víc, už rozeznáváš na velbloudech ženy, jak obnaženy si kryjí skráň, jež teplem sálajíc
tak rozpálena plane pod vějíři, co much roj dravý vztekle kolem víří. A muži kolem, nože za pasem, za uzdy vedou velbloudy a mezky.
A v očích blesky a palný žár, tak blíže táhnou sem tou širou plání. Oko žárem svítí a s čela pot se krůpějemi řítí.
Tak zvolna jdou, teď shlédnou v zemi níž trup holé, bílé, zaprášené kostry... a vítr ostrý je žene dál, vše už jen v dáli zříš
a kdo z těch lidí, kteří kolem jeli, pro lebku tu jen dlouhý pohled měli! A v ní to přece také vřívalo, plávalo oko ve paprsku snivém
a jako divem v něm slunce krásy s láskou splývalo a kdo z těch lidí na té poušti chudé si vzpomněl sám, až on tak jednou bude.
A já tak maně též si vzpomněl dnes, až také budu, čím je nyní ona, a tmavá clona vše zahalí, pláč, zoufalství i ples –:
co ti, kdo po mně půjdou širou plání, mít budou na rtu: vzdech či pousmání? –
Cookies on Poetry Cove