Vichrů nářek nocí vane,
venku je tak zima, zima
i v té duši rozervané.
Tam i tady táhnou mraky.
– A když všecko v hrobě dřímá,
chtěl bych taky,
chtěl bych taky zapomenout.
Ale mně to hlavu mámí, –
jděte, jděte, stíny teskné...
A zas obraz jeden známý,
ah, tos ty a tvé to tahy,
tmavý zrak se v slzách leskne: –
„Nesmíš, drahý,
nesmíš, drahý, zapomenout!“
A tvůj ret se zachvěl na mém,
nad námi se láska chvěla,
večer hořel v lesku samém
a my sami, sami byli...
A ty, duše má, bys chtěla
tuto chvíli,
tuto chvíli zapomenout?
A ty drahé, dobré dítě,
jak jsem já ti mohl říci
tenkrát ono „miluji tě“ –
Ale přišla jiná doba
a tys děla laškující: –
„Chtějme oba,
chtějme oba zapomenout!“
A tys se tak smála, smála
a ty jsi pak byla paní –
ale já jsem šílil zmála
a já rval tu hlavu bědnou –
ale já jsem nemoh’ ani,
ani jednou,
ani jednou zapomenout.
A jen dumy táhnou teskné,
stín tvůj vidím v dál se ztrácet,
jak se hvězda v mlhách leskne.
Přec to líto neskonale.
Srdce může dokrvácet,
nikdy ale,
nikdy ale zapomenout.