Dnes ne už víc, než stopa dávno svátá,
nic než: „To dávno!“ – pouhý stín a dech,
jak s růžemi kdy dívčí zjev kol chvátá,
jež divnou vůní mrou jí ve vlasech.
Tak opojně a znenadání na tě
vzpomínka plachá duší zavála...
jen mihla jsi se v svůdném, těsném šatě
a mlčky jsi se na mne usmála.
A bylo mi, že úsměv ten je oním
z té chvíle, kdy jsem zřel tě poprvé –
zas pálí zrak, zas mlčky hlavu kloním
a zas mi skráně rudnou do krve.
A je mi, že tvou drahou, světlou hlavu
než všecky jiné vídával jsem rád
i to, když tenkrát díkem ku pozdravu
jsi usmála se na mne jedenkrát.
Jak tenkrát – ale člověk pozdě klne –
to jedno slůvko přec jsem říc’ ti měl –
jak byl bych míval srdce tebou plné
a je i tebe dávno zapomněl.