Byl, zašel, není.
To míň než prášek v moři na dně,
míň než-li vlny ryčný spád,
míň než-li jitra plaché rdění.
A dítě byl a zašel spat,
z vás zapomene každý snadně.
Byl, zašel, není. – K čemu lkát?
Jsme chudí k pláči.
Kdos neznámý se na nás sklání
a jsme tu chvíli jedenkrát,
z nás každý se tu chvíli vláčí
a unavený zajde spat
tak na věky a bez shledání.
Jsme chudí k pláči. – K čemu lkát?
Co čekat více
a co nám podá život zrádný? –
Dnes lehnul bych si k tobě rád –
ty upomínky, sténajíce
by též šly se mnou rády spat.
Pak nebuďte mne žádný, žádný. –
Co čekat více? – K čemu lkát?