Ty země rodná, jaký pláč,
by oplakal tvé všecky rány!
Tvé čelo je tak zsinalé
a skráně tvé tak rozervány
a ztýrána tvá krásná hlava,
tvá ňadra těžce rozryta
a oči rudé do krvava,
ó matko, matko, matko má!
Je kolem šer a noc a tma
a zádumčivý oddech těžký.
Tvé svaté háje zkáceny
a zneuctěny tvoje kněžky,
tvé sbořeny jsou svaté chrámy
a matko, ran všech nejtěžší,
mor, matko, mor je mezi námi
ó matko, matko, matko má!
Mor netečnosti chvátí nás,
my tupým zrakem díváme se
na zkrvácené oko tvé
a jak se v něm ta krůpěj třese.
Ó mne ta slza pálí v čele
jak Kaina rudé znamení –
Ó to tvé srdce osiřelé,
ó matko, matko, matko má!
Ó nevděk dětí, nejhorší,
co zranit může srdce matky!
tak nikde jaro, všude mráz
a nikde vlídný pohled sladký.
Kol oči jen, jež uplakány –
Ó země rodná, jaký pláč
by oplakal tvé všecky rány,
ó matko, matko, matko má!